Švejnar a jeho avatár

MfDnes uveřejnila 12. září rozhovor s Janem Švejnarem, ve kterém americký profesor českého původu vysvětluje, proč nebude kandidovat na českého prezidenta. Důvody, které uvádí, rozhodně stojí za pozornost.

Švejnar v rozhovoru říká, že nechce kandidovat, protože nenašel dost finančních prostředků z transparentních zdrojů. To je samozřejmě jeho problém. Pokud naznačuje, že ostatní kandidáti mají své prostředky ze zdrojů netransparentních, je to zase problém jejich a nemám důvod to komentovat. Zaujal mě jiný argument, jenž zjevně zapůsobil i na žurnalisty z deníku, protože podle něj celý rozhovor pojmenovali. Teď už bývalý prezidentský kandidát totiž vysvětlil, že „do toho“ by šel „jen na výhru.“ Pokud předem neví, zda bude zvolen, kandidatura pro něj ztrácí přitažlivost. Jak prosté!

Zde je třeba se zastavit. Kdo z nás by nechtěl „do toho“ jít jen když je jasné, že vše dopadne jak má? Jak krásný by byl svět, kdybychom se všichni mohli zařídit podle tohoto vzoru! Když pekař ráno peče housky, nemůže vědět, zda  a kolik si jich lidé koupí. Když Barca nastupuje proti Realu, ani Messi jí nezaručí, že dnes to bude „na výhru.“ Jak říkával Sepp Herberger, míč je kulatý. A život, život je krutý, náročný a často nepředvídatelný. Švejnarův zbabělý přístup mi nicméně osvětlil některá místa našich dějin, která jsem dosud mírně řečeno moc nechápal.

Když Švejnarův avatár Beneš rozhodoval, zda se máme postavit Hitlerovi, nemohl předem vědět, jak by to dopadlo. Na výhru to věru nevypadalo. Proto zvolil jiné řešení – všichni víme jaké. Když Švejnarovi avatárové Dubček a spol. seděli v Moskvě, zjevně nevěděli, co by se stalo, kdyby náhodou nepodepsali proslulé protokoly. I oni se zařídili po svém. Švejnara, Beneše, Dubčeka a spol. zřejmě vůbec nenapadla jednoduchá úvaha – že totiž má-li člověk nějaké ideály, a zejména pokud cítí, že s ním tyto ideály někdo sdílí, nebo pokud dokonce staví svou kariéru na jejich hlásání, pak je prostě jeho povinností tyto ideály bránit, i když zrovna není jasné, zda je to „na výhru“. Dokonce to platí, i když je více méně jasné, že tentokrát to prostě dobře dopadnout nemůže.

V jedné Borgesově povídce kdosi říká, že gentleman může bojovat pouze za věc, která je předem ztracena. Z toho by se možná dalo usoudit, že ne každý je gentleman.