Kdo se bojí Panny Marie? (publikováno v: Lidové noviny 16.5.2012)

Ne sloup, zdrojem naší poroby jsme my sami Článek Zdeňka Zacpala Sloup vlastní poroby (LN 7.5.) je především svědectvím o ideologicky pojaté výuce dějepisu na českých školách v letech 1948-89. Je také svědectvím o tom, že co se lidé v době totality naučili, nehodlají nahradit racionálním poznáním. Obávám se, že důsledky tohoto stavu se zdaleka netýkají jen znalostí našich dějin, ale že naprosto fatálně ovlivňují způsob, jakým drtivá část dospělé populace vnímá svět kolem sebe. Statisíce lidí dodnes berou jako daný fakt ideologické konstrukty, kterými nás krmil minulý režim, aniž by jim došlo, že realita je někde úplně jinde.

Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí, jehož uvažovaná obnova Zacpala tak irituje, byl postaven po skončení Třicetileté války. Podnět k jeho vztyčení dal skutečně císař Ferdinand III., jenž byl legitimním vládcem v českých zemích. Na vrchol sloupu instalovali sochu Panny Marie, matky Krista. Téma nebylo zvoleno jen proto, že je bytostně „katolické“, ale možná i proto, že mohlo sjednocovat křesťany různých směrů. Velká část Pražanů a Čechů se před Bílou horou hlásila k tradičnímu utrakvismu, tedy umírněné verzi „husitství“, která Pannu Marii uctívala podobně jako katolíci. Řada utrakvistů ostatně našla cestu zpět do katolické církve dávno před Bílou horou. Je dobré poznamenat, že Pannu Marii jako symbol oddané víry dodnes chová v úctě nejen nemálo „protestantů“, ale dokonce i muslimové. Mariánskou úctu bral ve 20. století velmi vážně i vzdělaný gnostik Carl Gustav Jung. Obnovení mariánského pomníku by nesjpíš nevadilo ani velkorysému „protestantovi“, ani zbožnému muslimovi, ani gnostikovi jungiánského ražení, vážně uvažujícímu o duchovním základu bytí.

Obnovení mariánského sloupu nemůže vadit nikomu, kdo chápe, že jde o památku, tedy o hodnotu, která má smysl do jisté míry nezávisle na době, kdy vznikla. Mariánský sloup byl především vynikajícím sochařským dílem. Nebyl jen psaným pamfletem či ideovou proklamací, ale konkrétním objektem, vytvořeným pro konkrétní urbanistickou situaci. Jeho destrukce postihla doslova každého, kdo Prahou prochází třeba jen jako návštěvník, protože Staroměstské náměstí je bez něj prostě chudší. A to bez ohledu na to, zda v Panně Marii budeme spatřovat Matku Boží či symbol věčného ženství.

Mariánský sloup měl samozřejmě smysl i jako svědectví, že naše minulost byla taková, jaká byla. Tedy komplikovaná, často ambivalentní, často krvavá a málokdy čistá a spravedlivá. Minulost nelze účelově přikrašlovat ani malovat na černo. Snad jí lze rozumět, často s obtížemi, ale k takovému porozumění je vždycky třeba velké pokory a snahy o skutečné poznání.  Kdybychom přistoupili na to, že zničení Mariánského sloupu bylo oprávněné a tudíž nevratné, znamenalo by to vlastně souhlasit se zničením jakékoli sakrální či světské památky, vytvořené před rokem 1918. U všech památek by totiž bylo možné tvrdit, že tento konkrétní kostel či zámek byly výsledkem vykořisťování a „habsburské poroby“. A nejen to. Uvědomme si, po kom bylo pojmenováno Rudolfinum nebo kdo přispíval na výstavbu Národního divadla či na dostavbu Svatovítské katedrály. Zřejmě i tyto památky by se vyplatilo strhnout. Naskýtá se samozřejmě otázka, proč nakonec nepovažovat za vykořisťovatelskou i první republiku. I tehdy se přece střílelo do dělníků, byla vysoká nezaměstnanost, bída a velké podniky často vlastnil cizí kapitál. Proč tedy obnovovat pomníky TGM, jako se namnoze dělo po roce 1989? Nebylo by lepší jít a strhnout Masarykovu sochu na Hradčanském náměstí, která mimochodem po výtvarné stránce Mariánskému sloupu nesahá ani po kotníky?

O významu Habsburské říše pro středoevropské dějiny dnes nepochybuje snad nikdo. Nemá smysl srovnávat ji se zeměmi jako Holandsko či Anglie; právě tak bychom ji mohli srovnávat se zeměmi jako Černá Hora nebo Etiopie. V posledních desítkách let před první světovou válkou bylo Rakousko-Uhersko jednou z nejsvobodnějších a nejdynamičtějších zemí na světě. Jeho rozklad měl přímý vliv na vznik totalitních režimů 20. století a rozpoutání druhé světové války. František Josef jistě dělal chyby. Ta poslední z nich stála milióny lidských životů. Budoucí historikové ukážou, zda přesto nebyl větší postavou, než řada demokraticky či „demokraticky“ volených politiků. Obávám se, že hrůza, kterou Mariánský sloup vzbuzuje u některých demokratů, je dána právě podvědomým tušením, že starý režim zdaleka nebyl tak špatný, jak jsme se to naučili ve škole a jak to vyhovuje našemu pohodlnému obrazu tohoto světa.

Mluvit o porobě v souvislosti s Habsburky je ahistorické. Skutečná poroba spočívá v něčem jiném. Naše předsudky a neschopnost se s nimi vyrovnat – to je skutečné nevolnictví. Naše neochota přijmout dějiny a skutečnost v jejich složitosti a rozpornosti – to je ta opravdová poroba. Dokud se neosvobodíme od polopravd a ideologických klišé, nebudeme svobodní.